Druhé největší přání

"Hustý, hustý! Ale důležitý... Je v tom vzkaz i naděje!" Napsala mi Petra Kruntorádová, když jsem ji požádala o schválení tématu reportáže pro Pravý domácí. A já si teď říkám, že to složité téma tím svým osobitým stručným vyjádřením vlastně perfektně vystihla.

Je nádherně, asi poprvé v tomto roce jarně a voňavě. Parkuju před působivou vilou
z červených cihel v pražské Ořechovce. Vůbec nevím, co mám od setkání uvnitř očekávat.
Když ale vcházím do prvního patra, tak po pár minutách už vím, že toto jsem i přes své
"neočekávání" prostě skutečně nečekala. I přes složité téma, se kterým se tu pracuje, je
prostor zalitý světlem, pastelovými barvami, zvláštní pohádkovou atmosférou a také
přívětivou profesionalitou. Jako člověk, který se několik let pohybuje v neziskovém sektoru,
dokážu toto skutečně ocenit. Nejde tu o žádné "misionářství", o snahu lacině šokovat, o
vyvolání lítosti, o partu amatérů, kteří chtějí "dělat svět lepším". Ti lidé tady totiž přesně vědí,
co dělají... vědí, jak to dělat dobře... a vědí, proč to vůbec dělají. Jsem ve vodách Zlaté rybky
a chystám se více poznat její hlavní navigátorku Karin Pospíšilovou.

Snílci a snílkaři

"Petro, posaďte se, prosím, tady do toho snílkovského křesla.", vyzývá mě s úsměvem Karin.
Křeslo mi připadá princeznovské, takové snové..., ale nebudu zatajovat, že jsem ráda, že
v něm sedím coby novinářka. Karin mi klidným tichým hlasem vysvětluje, kdo v něm vlastně
za normálních okolností usedá. "Našimi snílky jsou těžce nemocné děti. A právě tady na tom
křesle přemýšlí o svém velkém snu, o přání, které by jim Zlatá rybka mohla splnit." Snílkaři
ze Zlaté rybky splnili ta nejrůznější přání už více než 300 dětem, které bojovaly nebo stále
bojují se svou nemocí. Nejčastěji jde o onkologické pacienty a pacienty s cystickou fibrózou.
Někteří z nich statečně a s ohromným nasazením svou bitvu s chorobou zvládají, takže to
vypadá, že si jednou budou moci plnit další přání. Ale jsou i ti, kteří i přes svou
obdivuhodnou odvahu a velké úsilí i rychlost Zlaté rybky svůj sen naplnit bohužel nestihli...

Delfín bez ploutve

Po zkušenostech z projektů v Africe a v Asii jsem si myslela, že mě rozhovor s paní, která drží
Zlatou rybku ve vodě už 4 roky, nemůže "sestřelit". Ale po pár minutách hovoru mě (i Karin)
tiše stékají slzy po tvářích. "V každé místnosti máme zásoby kapesníků", uklidňuje mě
vnímavá Karin a pustí se do vyprávění, ve kterém se občas objeví i ticho - ale to laskavé, ne
to trapné: "Jeden chlapec si moc přál plavat s delfíny. Nakonec se nám podařilo zajistit cestu
do Turecka, kde mohl skutečně dát pusu delfínovi. Po návratu se ještě i z domova díval na
webovou kameru akvária s delfíny. A jednoho dne mi zavolal s tím, ať se pořádně kouknu na
jednoho delfínka. Nechápala jsem, co mi tím chce říct. "On nemá ploutev! Je nemocný. To
musí být pro něj hrozně těžký, Karin!" Karin se chvěje hlas a já hledám kapesník - pro sebe.
Když ve své nelehké situaci dítě automaticky myslí na druhé, prostě vás to dojme. Děti jsou
ohromně statečné bytosti! To potvrzuje i jeden ze snílkařů: "Nejvíce mi utkvělo přání snílky
poděkovat výletem rodině. Svým nejbližším, kteří stejně jako ona vědí, že středa je druhá
neděle, protože jedna neděle v týdnu je málo."

Únik z reality

Neustále si ověřuji, že dětská logika je obdivuhodná, a dětské vnímání světa tak čisté,
nezatížené tím vším, co během života nashromáždíme. Malý chlapec upoutaný na nemocniční
lůžko a spoutaný spoustou hadiček vedoucích do mnoha přístrojů měl poněkud zvláštní přání
(vnímáno námi dospěláky) - do nemocnice měli přijít Pat a Mat, něco tam rozbít a pak to
zase opravit. Jako kdyby si potřeboval ověřit, že "něco" se prostě rozbíjí, a že "něco" opravit
lze... Anebo se jen chtěl na chvilku pobavit, nemyslet na to, kde je a jak mu je? Jiný chlapec
chtěl "vstoupit do pohádky". Toužil být alespoň pár hodin se svou oblíbenou postavičkou -
Spongebobem. Někteří ze Zlaté rybky to vnímali jako takový most na cestě "kamsi jinam",
protože pár dní poté "kamsi" opravdu přešel... Ale ať je to, jak je to, jisté je, že už jen
promýšlet svá přání je pro děti (a nejen ty nemocné) tak důležité: "Myslím, že děti se díky
tomuto projektu mají v jejich těžkém období, na co těšit. A navíc se povede alespoň na
nějakou dobu připoutat jejich pozornost k něčemu příjemnému." To jsou slova rodiče
jednoho ze snílků, kterému Zlatá rybka splnila přání. A další to vyjadřují podobně: "Protože
synovi dlouho trvalo, než se rozhodl, co si bude přát, tak stále mluvil jen o nějakém přání. Ne
o nemoci, kterou má."

Oči zalité štěstím

Je určitě dobré nezapomenout, že i pro rodiče se vyplněné přání jejich dítěte stává vlastně
jejich splněným snem. Zažijí totiž opět radost dítěte, po které zcela jistě dlouho toužili: "Pro
nás byl nejhezčí pohled do jeho spokojených a štěstím svítících očí... Bylo štěstí dívat se na
opravdu šťastnou dceru, která zářila jako sluníčko. Nepamatujeme si, zda byla někdy
opravdu tak spokojená, veselá... Splněný sen je pro něj vším, co mohl od života dostat, za
svoji sílu, statečnost a odvahu v boji se svou nemocí. Zasloužil si to!" Plníte přání dítěti, ale
radost tím uděláte daleko více lidem.

Jenom být spolu...

Zlatá rybka občas dětem vykouzlí i křídla - snílci díky ní nalétali už téměř 150 000 km!
Během svých cest se podívali do USA, do Japonska, do Turecka, a do mnoha evropských
zemí. A věřte, že v těchto případech nešlo "jen" o objevování něčeho nového, ale spíše
(možná hlavně) o znovu-objevování toho starého - o rodinná pouta: "Pro celou naši rodinu
to mělo obrovský přínos v rámci stmelení rodiny. Najít cestu zpět k naší starší dceři, která
nemoc své sestry vnímala velmi intenzivně a uzavřela se více do sebe. Splnění přání
Barborky, celá ta dovolená nám pomohla najít k ní cestu zpátky.... Byli jsme tam nesmírně
šťastní. Byl to pro nás týden, kdy jsme na všechno zlé zapomněli a jenom byli spolu." Kdysi
jsem četla, že když se v jednom průzkumu ptali starších lidí, čeho by v životě chtěli více, tak
většinou odpovídali: času se svými blízkými. Rodiny s vážně nemocnými dětmi o tom vědí
jistě své.

Zázračná setkání

I nemocné děti mají své vzory. A někteří malí pacienti mají ohromnou touhu je alespoň
jednou v životě vidět, dotknout se jich. Momentálně se Zlatá rybka snaží ulovit Arnolda
Schwarzeneggera. (Kdybyste na něj měl někdo kontakt, dejte vědět!) Věřte, že nic není
nemožné! Setkání s argentinským fotbalistou Lionelem Messi nebo s motocyklovým
závodníkem Valentinem Rossi už snílkaři pro své snílky vykouzlili! Jedna ze snílkařek
vzpomíná na okamžik těsně před vysněným setkáním: "Všimla jsem si, že se snílkovi klepou
ruce. Zeptala jsem se ho, zda nervozita stále běží a on se trochu odmlčel a povídá mi: Já
bych to přirovnal, ten pocit, který mám, jako když jsem byl těsně před transplantací."

Takovými setkáními Zlatá rybka ukazuje, že skutečně spousta na první pohled neskutečných
snů uskutečnit lze! "Když vidím dcerku mluvit o Vás a o splněném snu, tak věřím, že pro ni
nezbořitelné překážky v jejím handicapu se již nezdají být tak těžké. Už nechce stát v koutě a
být škatulkována. Proto pro nás rodiče slovo "nejde" neexistuje a jdeme do života naplno."
Je jasné, že přání této holčičky změnilo život nejen jí ale i celé rodině. Jak potvrzuje
maminka, dalo jim všem jiný pohled na svět a naději!

Pojmenuj svůj sen!

Karin Pospíšiová tvrdí, že někdy bývá hodně těžké ten skutečný sen, to skutečné přání
rozpoznat. Zlatá rybka chce mít vždy jistotu, že bude plnit přání, které je opravdu přání
snílka (ne rodičů), a že je to opravdu druhé největší přání! To první největší přání - zdraví -
rybka zajistit bohužel nedokáže. Různými zaběhnutými způsoby proto snílkaři zjišťují, zda
nemocné dítko opravdu touží po vyřčené věci, po zážitku, po cestování, po setkání nebo že
opravdu chce obdarovat vysněným výletem či zaslouženou dovolenou své nejbližší. Znát svůj
sen není automatické. Ale jakmile ho dokážete přesně pojmenovat, může to být tak úlevné -
a nejen pro těžce nemocné děti.

Zlatá rybka je opravdu hustá a důležitá, opravdu dává naději a opravdu posílá po vodě
vzkaz. Mějte sny! A i kdybyste si je z jakéhokoli důvodu splnit nemohli, už jenom ty
jednotlivé krůčky k nim mohou stát za to!

PS nebo Epilog?

Odcházím z místnosti a házím kapesníky do koše. Usměju se, když vidím, kolik jich tam
přede mnou už někdo nechal. Ve dveřích se míjím s veselou holčinou a její maminkou. Mladá
slečna je výrazně bledší a hubenější než většina dětí, které znám. Míří do křesla, ve kterém
jsem před chvílí seděla já. Protože jdu ještě klasicky na toaletu, slyším za chvíli ze snílkovské
místnosti bujarý smích... Vedle už určitě přemýšlejí nad dalším přáním, nad dalším snem. A já
si pak v autě říkám, že bych měla také popřemýšlet. Protože jak napsala maminka jednoho
snílka: "Pořád jsme to odkládali a říkali si ještě tohle, a až bude hotové tohle, až našetříme...
a zapomněli jsme při tom shonu žít..."

Jak lze plavat se Zlatou rybkou? O autentičnosti, opravdovosti a vyzrálosti
s Karin Pospíšilovou, ředitelkou Zlaté rybky

Karin, jak lze vůbec takovou psychicky náročnou práci zvládnout?
"Pravdou je, že se dotýkáme hlubokých těžkých věcí... Ale když chce člověk prožít život
smysluplně, tak se nemůže tvářit, že tady takové záležitosti nejsou. Ta práce nám všem dává
pocit smyslu, ale samozřejmě uznávám, že to ji nedělá lehčí. Co se týče mě - smrt dětí je
moje osobní téma. Náš syn zemřel po 7 dnech života. Aniž bych si to uvědomovala, začala
jsem pracovat ve zdravotnictví. A až po 2 letech jsem si říkala, co tady vlastně dělám. Asi je
to nepochopitelné, ale opravdu to nebyl vědomý motiv! Až pak jsem zjistila, že je to přece
jen asi poselství, nějaká stopa našeho syna. Zjistila jsem, že mi to všechno dává smysl, že to
do sebe zapadá. Ale jak říká můj supervizor: jde o maniodepresivní povolání. Dopoledne se
radujete, že jste sehnali Messiho. A odpoledne zvednete telefon a dozvíte se, že tahle
holčička už nikam nepojede... Žijeme skutečně ve vlnách - prostě jako Zlatá rybka.

To Vás určitě muselo něco naučit...
Naučilo mě to hodně sama sobě vyhovět. Učím se, co potřebuju, co nepotřebuju, co mi
vyhovuje a co ne, kde mám své hranice... Postupně si plním své sny.

A co Vaši kolegové? Kdo vlastně v takové pomáhací profesi může pracovat?

Aby se mu ta práce dobře dělala, musí to být člověk vyzrálý, který má leccos za sebou, a má
zpracovaná určitá životní témata. Měl by být otevřený se někam posouvat. Protože lidé se
tady mění. I takovým způsobem, kterým možná nechtějí... A velmi důležité také je, aby
člověk byl autentický, upřímný sám k sobě. Vůbec nevadí, že se během hovoru rozpláče,
nebo že se nějak zatváří, že se začne smát. Musí být uvěřitelný, důvěryhodný! Představte si,
že se s dítětem vidíte poprvé, má všude hadičky, jeho rodiče jsou rozsypaní... a vy máte
během hodiny nebo dvou zjistit jeho nejniternější přání. Musí se s Vámi cítit absolutně
v bezpečí. Každé zrnko důvěry se tu počítá. Autentičnost, opravdovost, vyzrálost - bez těchto
vlastností to nejde dělat.

Co byste měli ještě vědět:
Zlatá rybka je jedna z mála organizací, která je financována z peněz jednoho
soukromého dárce. Jde o manžele Katarínu a Ondřeje Vlčkovi. Tento článek je
tedy psán z mnoha důvodů - ale ne jako výzva k dárcovství. Před manželi Vlčkovi
hluboce smekám!!
"Naší vizí bylo už od začátku postavit Zlatou rybku tak, aby byla schopná splnit přání
každému vážně nemocnému dítěti v České republice... Chceme, aby se zájem o sny a touhy
vážně nemocných dětí stal součástí péče o ně."

Více se dozvíte zde: www.zlatarybka.cz