Lékař, který má rád příběhy

"Baví mě příběhy." Říká Tomáš Pšenička - praktický lékař, který léčí v ordinaci v Úvalech, v džungli v Indonésii, v nemocnici na Mělníku, ale i v letadle, sanitce či vrtulníku. Doktor, který má skutečně rád lidi a respektuje jejich individualitu. Muž, který dokáže velmi vnímavě vybrat ty nejpodivnější dárky, které jsou ale každému skvěle ušité na míru... Kluk, který občas potřebuje sednout na po domácku vyspravenou motorku, nechat ji pořádně "zařvat" a jen tak jet... nebo si naopak jít zatančit swing a poslechnout si jazz... Tomáš Pšenička tvrdí, že nejde o to, kolika let se dožijeme - spíše o to, jak ta léta prožijeme. Stojí za to ho poznat!

MUDr. Tomáš Pšenička tvrdí, že:

"Léčba je dialog!"

"Tělo, duše, rodina, prostředí - to je prostě jeden celek - to tvoří pacienta!"

"Naše tělo má ohromnou sebezáchovnou, samo-léčící schopnost!"

"Ono je vážně potřeba s těmi lidmi mluvit, ptát se jich, vysvětlovat..."

"Jedna věc je uvědomit si, jestli naším cílem je nějaký věk nebo prostě spokojený život."

"Ahoj Peti, tak jsme spolu už mluvili. Můžu ti zavolat?" Píše mi do esemesky kamarád, člověk s laskavým srdcem a mile přemýšlivý lékař Tomáš Pšenička. Tom naráží na hovor s mou kamarádkou, kterou předtím vůbec neznal..., která se vrátila z nemocnice..., a která potřebovala poradit. Tom tedy nejprve pečlivě vše vysvětlil jí, poté i mě. To, co nám (vystrašeným holkám) dal, je ohromně cenné. Nejde o žádný zázračný lék na všechny neduhy. Ale o naprosto podstatné věci pro efektivnější léčbu čehokoliv. Tomáš nám předal srozumitelné informace, dodal upřímnou podporu a ukázal opravdový zájem. Tom věří, že tělo má obrovskou samo-uzdravující schopnost. A ta triáda je vlastně stavebním kamenem pro to, aby člověk v léčbu věřil, byl schopen o ní spolurozhodovat, a měl chuť a sílu bojovat nebo něco podstatného v péči o své zdraví změnit...

Tomáš Pšenička je lékař, který vnímá člověka jako celek - duše, tělo a zázemí pacienta se podle něj oddělit nedá. Každý z nás má svůj jedinečný příběh. Proto je ke každému potřeba přistupovat individuálně. A to je právě to, co Tomáše na medicíně fascinuje a baví - lidské příběhy. Tomáše Pšeničku by podle mě bylo potřeba naklonovat! 😊

Já jsem měl vždycky zájem o expediční a improvizovanou medicínu, o nějaký výjezd. Šlo mi o to pokusit se poskytnout péči i v nestandartních a složitých podmínkách, nebo tam, kam se k ní lidé špatně dostanou. Ten prvotní impuls ale (možná pro někoho překvapivě) nebyl čistý entuziasmus ve smyslu: "Teď tady všechny vyléčím." Nešlo o takové to misionářství.

Ale to je podle mých zkušeností s takovými projekty spíše dobře! "Misionáři" obvykle rychle vyhoří a bývají zklamaní, že jejich pomoc není vítaná tak, jak si představují...

To věřím. Přiznávám, že jsem si prostě chtěl vyzkoušet to, co umím... Jak lze pracovat bez všech těch vymožeností, vyšetřovacích metod... Jaké to je spoléhat jen na svoje zkušenosti, instinkty a porady s jinými lékaři po telefonu... Myslím, že často je to asi tak, že lidé tím svým odjezdem do toho nepohodlí chtějí vyzkoušet sami sebe nebo taky prostě od něčeho nebo někoho utíkají. Ale všichni máme jeden jasný společný jmenovatel - všichni těm tamním lidem pomůžeme a vlastně pomůžeme i sami sobě.

Co jsi tím výjezdem získal konkrétně ty?

Asi vůbec nejcennější pro mě bylo, že jsem přišel na to, že neexistuje jeden jediný správný názor na jednu věc, na jeden případ, na jednoho pacienta. My si tady skutečně dost často myslíme, že máme ten správný názor, jak léčit. Ale to není pravda! Myslím, že jde o to respektovat ten jiný postoj, životní podmínky a hodnoty toho pacienta.

Co tím přesně myslíš?

Třeba jde o to, že my tu klademe výrazně větší důraz na zdraví než na cokoli jiného. Ale na Lomboku bylo zdraví na vedlejší koleji! Tam, kde jsem léčil, bylo pro lidi hlavní sehnat peníze na jídlo, na skútr, na ceremonii... Pak když zbyly peníze, tak se šlo k doktorovi. A když ta péče byla drahá, tak dali klidně přednost zase tomu jídlu, rodinné oslavě. A samozřejmě taky žijí tady a teď. Vysvětlovat jim, že vysoký tlak sice většinou "nebolí", ale i tak je třeba pravidelně brát prášky, že jim prodlouží o několik let život? To moc nešlo... Ty priority mají prostě jinde! Tím pádem bylo nutné k léčbě těch pacientů přistupovat jinak. Počítat s tím a zařídit se podle toho. Bylo třeba ten jejich systém (ač je pro nás Evropany možná těžko pochopitelný) respektovat. Zasadit léčbu do kontextu. Nikdy dřív mě nenapadlo, jak jsou vlastně hodnotový systém člověka, jeho povaha a celkové zázemí pro volbu léčby důležité faktory. Je prostě potřeba používat více zdravý selský rozum a vnímat toho pacienta jako celek.

Proč se ti to všechno ukázalo právě tam?

Protože většina takových věcí je vidět až z pohledu z dálky. Z dálky teprve vidíš jakoby obráceně ten náš systém. Můžeš porovnávat.

Sám říkáš, že na zdraví se v Česku klade větší důraz než například v Indonésii. Ale věřím, že i tak k tobě občas přijdou lidé, kteří se léčit vlastně nechtějí. Je to tak?

To je časté. A je skutečně třeba to opět respektovat. Ti lidé k tomu mohou mít své důvody. To, co mě ale mrzí je, když se někteří z nich snaží přenést zodpovědnost za svůj stav na někoho jiného - tedy většinou právě na toho lékaře. Někdy přijdou do ordinace doslova "odevzdat zodpovědnost". Jako kdyby říkali: "A teď je to na vás, pane doktore." To mě mrzí. Tu zodpovědnost za své tělo by měli nést pořád. I když se o něj nestarají.

Když za tebou tedy teď přijde pacient, co zvažuješ, než ho začneš léčit?

Já si myslím, že jedna z nejdůležitějších věcí jsou skutečně potřeby pacienta! My mu tu léčbu musíme ušít na míru! Jinak to nemá efekt... Proto se v poslední době tak často lékaři potýkají s tzv. noncomplience pacientů (nedodržováním léčby). To se děje právě kvůli tomu, že neberou v úvahu ty zmiňované potřeby pacienta.

To je například jednou z příčin selhání léčby vysokého tlaku. Někteří lékaři si myslí, že léky z nějakého důvodu nefungují a přidávají další a další. Jenže příčina může být v tom, že je pacienti prostě neužívají a zapírají to. Z jakéhokoliv důvodu.

A co se s tím tedy dá dělat?

Tak třeba Hippokrates prý řekl: "Než začneme léčit, tak je třeba se pacienta zeptat, zda se dokáže zbavit toho, co ho činí nemocným." Jde zkrátka taky o to, zda ta léčba, kterou pacientovi nabídneme, je pro něj akceptovatelná. Dám příklad - přijde ke mně člověk s cukrovkou, na sklonku života. Normálně bychom se měli držet klasické léčby - tedy doporučit mu, ať nejí sladké, dali bychom mu určité léky atd. Jenže pro něj je třeba důležité, aby si jednou za týden mohl zajít do cukrárny a dát si tam s přáteli kremroli. Třeba je to jedna z jeho mála radostí v životě. A my bychom mu najednou tu jedinou radost ze života vzali. Chápeš? Jemu je jedno, že možná přijde o pár let života. Pro jeho spokojenost je důležitější dát si tu kremroli.

Pro mě je tedy zásadní, abychom spolu jednali upřímně! Já se podle toho zařídím a nesoudím, proč ten pacient tak jedná. Pak by se mohlo stát, že mi zapře tu kremroli, nebude užívat léky a já budu marně pátrat po příčině vysokého cukru, a dokonce bych mu dalším postupem mohl i ublížit.

Takže podle tebe jde nejen o to, aby pacient dostal rozumnou léčbu, ale i o to, aby byl v tom svém životě spokojený. Aby byl na světě se svou nemocí pořád rád?

Přesně tak! Řeknu mu: "Dobře, dejte si kremroli, užijte si to." Vysvětlím mu ale, jaké to pro něj má důsledky, a zároveň stanovím postup a léčbu, která bude právě s tou občasnou kremrolí počítat. A tím dokonce mohu, i přes zdánlivě neoptimální terapii z pohledu nejnovějších doporučení, dosáhnout lepšího výsledku, než kdybychom si lhali a každý trval na svém. Léčba je dialog! Důležité vždy je, aby ten člověk věděl, že měl volbu, že se pro tu určitou variantu sám rozhodl.

Co dalšího kromě potřeb a přístupu pacienta je dobré mít při léčbě na paměti?

Já osobně zvažuju hlavně dvě důležité věci - co léčit urgentně, a nad čím se spíše zamyslet hlouběji a dát tomu více času. Jde totiž o to, že třeba říznutí nebo zlomenou ruku musíš samozřejmě pořešit hned. Jako všechny život ohrožující stavy. Ale existuje spousta potíží, které se nedají uspěchat, nad kterými je třeba se nejprve zamyslet nebo jim dát čas. A až pak teprve léčit, ale právě že adekvátně, specificky. To naše tělo má totiž ohromnou sebezáchovnou, samo-léčící schopnost! Důležité je tedy rozhodnout, zda to tělo už skutečně nezvládá, nebo reaguje špatně, a pak lékařsky zasáhnout "uměle". Někdy totiž to tělo potřebuje "jen" podpořit ve svých přirozených procesech. Na to se občas zapomíná!

A taky je dobré nejdříve trochu zapátrat, čím mohou být ty potíže způsobeny. Třeba u člověka s dlouhodobým kašlem, u kterého všechna speciální vyšetření nic nenašla. Je jednoduché dát mu pilulku proti kašli a poslat ho domů. Mohli bychom ale zvážit třeba i prostředí, ve kterém ten člověk žije. Když se chvilku vyptáváš, dáš si s ním ten čas, pak zjistíš, že doma spí v místnosti, ve které si topí uhelnými kamny. Tak to je přece nejdříve lepší, aby zkusil spát jinde, a ne mu hned cpát pilulky! Proto je tolik důležité znát pacientovo zázemí a mít na něj ten čas!

Říkáš to s trochou smutku...

Ano, ten nedostatek času mě štve! Ono je vážně potřeba s těmi lidmi mluvit, ptát se jich... a to prostě někdy nejde. Je to strašná škoda.

Skoro si říkám, zda by ti nebyl sympatický model "rodinného lékaře"?

Rozhodně! To byl dobrý koncept! Je škoda, že se za socialismu vymýtil. Na takovém systému bylo právě skvělé, že lékař znal celou rodinu, její historii, prostředí, zázemí... to, jak všichni žijí, jak se stravují. Mluvil s nimi, a měl na ně čas! Všechny ty poznatky a okolnosti si pak mohl zasadit do nějakého kontextu. Já to teď vnímám, když chodím na domácí návštěvy. Lékaři ohromně pomůže, když vidí pacienta v jeho domácím prostředí. Bere ho pak komplexně! Najednou mu dojde: "Aha, tak ono je to takhle!" Už to zkrátka není "pacient" - už je to "ta máma od toho kluka."

Myslíš, že se ten systém může někdy vrátit?

Ve světě to existuje - hlavně v oblastech, kde je menší zastoupení lékařů. Tady tomu naše legislativa moc nenasvědčuje. A lékař by musel nejspíše dělat hned 2 atestace - všeobecné lékařství pro děti a dorost a všeobecné praktické lékařství pro dospělé. To, aby mohl pečovat skutečně o celou rodinu.

Takže předpokládám, že jsi velkým příznivcem celostní medicíny?

Rozhodně! Tělo, duše, rodina, prostředí - to je jeden celek. To tvoří toho pacienta!

Tu skládačku o zdravotním stavu pacienta někdy dotvářejí teď poměrně často i specialisté, ke kterým je praktičtí lékaři občas pošlou...

A to je samozřejmě fajn! Ale... někdy mi přijde, že medicína se rozdrobila na velmi specializované malé obory a přestává se myslet na to, že je to vždy problém celého těla. Pro stromy nevidí les! Pak ti lidé přicházejí zpátky k praktikovi s tlustou složkou. V ní se vyjadřují specialisté ke všem možným orgánům. A někteří praktici si pak řeknou: "Jo, srdce, v pořádku, odškrtnuto. Plíce v pořádku, odškrtnuto. Žlučník v pohodě..." Ale hodně často se stává, že vlastně těch několik orgánů může být v pořádku, ale je tam v tom všem jeden jmenovatel, který je špatný, který něco nasvědčuje. A právě to by měl rozklíčovat ten praktik. Právě praktický lékař by to měl celé jakoby obejmout a pak dál tu léčbu koordinovat.

A to se občas neděje...

Bohužel ne... a to mě mrzí.

Když pak o tom pacientovi přemýšlíš, stává se ti, že sám máš ve vlastní hlavě více názorů na jeho léčbu?

Určitě a často! Někdo mi říkal, že každý doktor má svou kuchařku nabraných zkušeností, vědomostí a intuicí. Podle ní se pak rozhoduje. Medicína byla vždy brána kromě exaktních věd i jako umění. Já třeba hodně beru v úvahu přínosy-rizika a názor pacienta. Hodně často to dělám tak, že ho do rozhodování o tom, jak budeme postupovat, přizvu. Řeknu mu: "Když udělám tohle, tak se asi stane tohle... a když tohle, tak dojde možná k tomuhle... a když zase toto, je to velké riziko, ale..." Někdo mi pak řekne: "Já Vám věřím, pane doktore. Dělejte se mnou, co uznáte za vhodné." A jiný člověk na to má zase jasný názor.

Vzpomínáš si na nějakého pacienta, o jehož léčbě jsi skutečně dlouho přemýšlel, a byl jsi třeba i v rozporu s kolegy?

Ano, a nutno říct, že v takovém rozhodování hraje zpravidla roli na jedné straně odvaha a na druhé alibismus. Doktoři se v poslední době často rozhodují alibisticky. Některým jde o to, aby to hlavně bylo dobře z právního hlediska. Kdyby se něco stalo, aby z toho byli venku... A je to pochopitelné. Takže udělají vše naprosto správně, ale pro pacienta to přesto není nejlepší postup. Já jsem u jedné pacientky oproti alibismu viděl i naději v uzdravení - ovšem za cenu rizikového a nestandardního postupu. Chtěl jsem jí ale dát tu malou šanci i s velkým rizikem, než nechat jí bez šance a jistotou (právně korektního) neúspěchu! Mohlo na to být nahlíženo z právního hlediska sporně, ale ona dostala aspoň tu šanci!

Kde se tehdy v tobě ta odvaha vzala? O co jsi ji opřel?

Byla opřená o zkušenosti, o intuici... A taky tam hodně zasahovalo to, že jsem tu pacientku znal! A jsme zase u toho, jak je důležité znát povahu, postoj, rodinu a zázemí pacienta. Já jsem tu paní znal dobře. Věděl jsem, že by byla ráda za každičkou šanci. A vyšlo to! Paní žije. 😊

Tím skutečně potvrzuješ to, co jsi říkal na začátku - jak moc důležité je znát pacientův příběh!

Ano! Mě baví ty příběhy! Proto jsem nakonec především praktický lékař. Začínal jsem vlastně jako transplantační chirurg v IKEMu u pana profesora Adamce. Byla to ohromná zkušenost, úžasná škola, moc jsem si toho vážil! Ale byla to taky fabrika... Tam ani nevíš, koho operuješ. Prostě operuješ "žlučník", "srdce", "plíce"... ne paní X nebo pana Y. Prostě pomalu netušíš, kdo to na tom stole leží! A to mě mrzelo.

Podle toho všeho, co říkáš, tak bych si tipla, že ti pacienti v hlavě trochu zůstávají. Je to tak?

Někteří ano...

A je to dobře?

Většinou mám naštěstí pěkné vzpomínky. 😊

A jaký si vlastně ty coby pacient?

Pacient jsem špatný, to vím moc dobře. Vím, co bych měl dělat - a o to víc si uvědomuju, co nedělám nebo dělám špatně.

Nesnažíš se tedy za každou cenu dožít se stovky?

To ne. 😊 Myslím, že jedna věc je si uvědomit, jestli naším cílem je ten věk nebo prostě spokojený život. Já věřím, že základ je prostě spokojenost, rozumný přístup k tělu! Nejde o žádný recept - jezte tohle, pijte tohle a cvičte takto... Všechno je vlastně propojené. Duše i tělo. Hlavní podle mě je žít spokojeně!

Vím, že chceš mít v Čelákovicích - v místě, kde se rodí i náš časopis - svou vlastní ordinaci. Jak bude jednou vypadat?

Chtěl bych ji hlavně dělat dobře. Chci mít na lidi čas, mluvit s nimi, dát jim prostor a péči, kterou potřebují. Chtěl bych, aby ta ordinace byla blíž k lidem. Žádná sterilní bílá chladná místnost, ale spíš živoucí prostor. Klidně spojený s kavárnou, kde by se mohly konat i přednášky. Mělo by to být místo, kam člověk přijde a nebojí se říct si o radu. Nenarazí tam na povýšeného naštvaného a vyšťaveného doktora, ale na člověka, který mu rád poradí a bude respektovat jeho potřeby, zázemí a postoj. Podle mě by měl být praktický lékař především průvodcem. Takovým kontaktem, na který se mohou lidé kdykoli obrátit. Ale zatím to jsou jen plány...

"Kéž by vyšly!" Říkám si, když před Tomášovým domem v Čelákovicích (a jeho krásně a útulně upravenou zahradou) sedám do auta. Za volantem pak přemýšlím o lékaři, který se původně měl stát zahradním architektem. I přesto, že se mi pestrobarevná zahrada, na které jsme si před chvilkou dávali kávu, nesmírně líbí, ještě víc mě těší, když vím, že je tu takový lékař jako je právě Tomáš... Věřím, že jsi ten svůj příběh uchopil dobře, Tome! 😊