Ty jsi... Nebezpečné "nálepkování"

Nálepky a škatulky. Věřím, že jste je někdy někde slyšeli nebo je máte ještě v paměti z vlastní zkušenosti. Myslím na ně při cestě za Monikou Stehlíkovou. Kdybych měla označit Moniku, tak bych jí vložila do škatulky: inteligentní dáma. Jenže ouha - ona je dokonce velmi inteligentní, evidentně nadaná, a taky zřejmě citlivá, a rovněž možná mírně zklamaná, a určitě zajímavá, a pracovitá a profesionální a milá... a vlastně ani nevím, jaká ještě je, protože jsem jí viděla jen necelé dvě hodiny. Lidé jsou tak složití tvorové, a ještě k tomu se občas změní. Jak je tedy můžeme házet do škatulek? Zvláště pak děti, které rostou jak do velikosti, tak duševně skoro každý měsíc svého života? Nálepky někdy zraňují, nálepky někdy předurčují, nálepky hlavně nerespektují jinakost a jedinečnost lidí. A nálepky taky dopomáhají k tvoření diagnóz. Právě o tom je rozhovor s Monikou Stehlíkovou:

Odbornice na nadané děti a dospělé, terapeutka a lektorka metody mindfulness (všímavost) Monika Stehlíková se snaží pomáhat nadaným lidem, kteří někdy dost obtížně žijí se svou jinakostí nebo chcete-li jedinečností. Často jim bývá neprávem přiřknuta nějaká duševní porucha... mají diagnózu... mají nálepku.

To je ohromný - až neuvěřitelný - nárůst. Čím především to podle Vás je?

Myslím si, že důvodů je opravdu hodně. Jednak v druhé polovině 20. století se s přibývajícími výzkumy objevily zpřesnění a popisy dalších diagnóz. Ale především stojí za psychickými problémy a potížemi lidí obrovský společenský tlak na normalizaci, která popírá běžné projevy individuality.

Jak to myslíte? Že se nerespektuje individualita dětí a dospělých?

Přesně tak! A když se jedinec nemůže projevit takový, jaký je... když je zmítaný vnitřním zápasem mezi tím, jaký je skutečně, a tím, co se od něho očekává... a tento zápas trvá dlouho, pak se do toho tak zamotá, že diagnóza je na světě.

Dalším důvodem je nepřirozený, umělý a prefabrikovaný způsob dnešního života a šílený charakter naší společnosti. Tedy celkový úpadek hodnot. Kdo se chce takové společnosti a jejím hodnotám přizpůsobit, ztrácí minimálně část svého duševního zdraví. Počáteční "špatná nálada", která je signálem přicházejících problémů, je utlumována útěkem k sociálním sítím, internetu, k počítačovým hrám, k alkoholu, drogám atd.

Jedním z důvodů nadužívání diagnóz je také to, že jsme "rozmazlená" společnost. Při sebemenším pocitu nepohodlní nebo smutku, už máme pocit, že to musí být "nemoc". Všudypřítomné reklamy a fotky na sociálních sítích nás přesvědčují o tom, že když se (byť na chvíli) nudíme nebo nejsme nepřetržitě šťastní, pak s námi není něco v pořádku, jsme nemocní. Jako bychom zapomněli na pravdivé rozměry lidského života - být statečný, odvážný, překonávat překážky, cítit prohru, být smutný, dostávat se do složitých situací. I to přece patří k přirozenému životu.

Je "svůj" = je "problém"

Odpovídá ten nárůst počtu diagnóz skutečné situaci?

Jako odborník na nadané jedince se můžu vyjádřit hlavně za ně. Je pravděpodobné, že čím jsou lidé víc vzdáleni od normy (ať už to jsou lidé s mentální nedostatečností nebo naopak lidé výjimečně inteligentní), tím je větší tendence jim dávat mylné diagnózy. Pokud je třeba žák přirozeně svůj, nezapadá, je "problém". A přitom podle některých studií nadání ty děti dokonce před vypuknutím duševní poruchy přímo chrání.

Znamená to tedy i to, že se všeobecně o chování nadaných dětí málo ví?

Ano. Problém nastává jednak tím, že kvůli neznalosti zcela běžných projevů chování nadaných se tyto normální projevy zaměňují s kritérii jednotlivých diagnóz. A problém nastává také proto, že pro rodiče nadaných dětí i učitele a odborníky z oblasti zdravotnické a psychologické je stále těžké uznat odlišnost nadaných dětí a vycházet vstříc jejich sociálním, emočním a vzdělávacím potřebám. Když tyto potřeby nejsou ve zdravé míře uspokojovány, nadané dítě se postupně dostává do nepříjemných situací, kterým často samo ani nerozumí, a které můžou vést až k vážnějším psychickým potížím. Když se to přehlíží, může to dojít až k velmi vážným problémům - výjimečně i k pokusům o sebevraždu.

Čtyřletý kluk, který se ve školce nechce držet za ruce s druhými dětmi, protože ho zajímá vznik vesmíru a chce si o tom číst, opravdu nemusí být autista! A dítě, které je živé, miluje aktivní objevování a tvoření, a je proto neposedné při učení se zpaměti, ještě opravdu nemusí být ADHD! Jak moc se musíme bát individuality člověka, když na mnohé zcela zdravé projevy chování takové individuality vystavujeme "papír"!

Už to není neznámé - má to jméno!

Některé děti tedy dostávají "nálepku" zbytečně. Proč je pro některé rodiče, pedagogy (možná i lékaře a psychology) úlevné, když má dítě "papír" pro svou jinakost?

Protože je to celkově mnohem jednodušší. Vezměte si například prostředí a metody v dnešní běžné škole. Ty jako by říkaly: Vše je zavedené, učí se tak už od dob Marie Terezie. Takže pokud to pro někoho není, (což znamená, že se ten někdo učí mnohem efektivněji v jiných podmínkách a jinými metodami), pak je "porouchaný". Nezapadá sem, je to jeho problém, ne náš. Metody a přístup měnit nebudeme. Vždyť je to osvědčené už pár století. A také jde o to, že každý odlišný člověk ostatní lidi konfrontuje s nimi samými, otevírá jim obzory, ukazuje to neznámé. A neznámé bývá lidem nepříjemné. Místo aby se chtěli odlišnosti otevřít a obohatit tak sebe, jejich alarm křičí "pozor problém". Ve chvíli, kdy se dá nálepka, je to jako "Už to není neznámé, má to jméno." Lidé obecně mají rádi to, co je zavedené, a to, co znají, kde se cítí jistě.

Mění se podle Vašich zkušeností v české společnosti názor na to, které dítě je "normální", a které už ne?

Vím, že za normální dítě se ve škole považuje to, které pilně pracuje, je klidné, moc nepřemýšlí, příliš se neptá, odevzdává vše včas podle instrukcí (tak trochu úřednicky) a má výborné známky. Dokonce jsem se setkala s tím, že takové dítě je dnes vzhledem k přítomnosti dětí problémových v rámci inkluze považované za nadané. Vlastně to jediné, které se chová a studuje tak, jak učitel chce, je učiteli považované za "nadané". Takové nedorozumění skutečně nadaným dětem velice škodí. Někteří učitelé nejsou vůbec ochotni uznat, že by dítě se čtyřkami mohlo být nadané - a to i když to má oficiálně potvrzené z poradny.

Školy pro budoucí úředníky

Které děti jsou nejčastěji nálepkovány diagnózou zbytečně? Jaká jinakost vede okolí a odborníky k tomu, aby přemýšleli o diagnóze ADHD nebo o nějaké poruše autistického spektra?

Děti atypické, povětšinou kreativní, inovativní, aktivní, energické, citlivé, vnímavé, empatické, bystré, soutěživé, silné dětské osobnosti. Zdá se, že skutečně velký a dosud málo známý problém pro školu i některé rodiče představuje dítě s tzv. divergentním/intuitivním myšlením. Když se přesně neví, jak takové myšlení funguje a co pro své optimální fungování potřebuje, pak vznikají nálepky "líný", "prokrastinuje", "nesoustředí se", "porucha pozornosti", "nedává pozor, protože se propadá do denního snění", "dívá se z okna, když přemýšlí", "neumí popsat, jak dospěl k výsledku, musel ho opsat, tedy podvádí" apod.

Moniko, vysvětlete mi prosím, co to ono intuitivní myšlení je?

Intuitivní myšlení funguje živelně, až nevědomě, je silně spojené s vnitřní motivací a pozitivními emocemi. Teprve v takovém případě se dává myšlení do pochodu, aby vytvořilo něco nového, neotřelého, inovativního. Je to myšlení leaderů, vizionářů a géniů. Jenže kdo z dospělých by připustil, že takové myšlení mohou mít některé malé děti, které sedí v lavici, že? Že jejich myšlení není utvořeno pro převahu rutinních úkolů? Pak mají problém oni! Ve škole se přece vychovává hlavně budoucí úředník!

Ryba, která vyleze na strom...

Je tento "nálepkový trend" nebezpečný pro toho jedince? A je nebezpečný i pro naši společnost jako takovou?

Velmi nebezpečný! Takový jedinec je pak jako ryba, která je přesvědčená o tom, že bude skutečně dobrá a užitečná jen ve chvíli, kdy se konečně naučí lézt na strom. A nikdy neobjeví krásu, přirozenost a neuvěřitelnou radost z toho plavat ve vodě! Pro naši společnost je to nebezpečné proto, že bude víc nešťastných a zhroucených lidí.

Jedna studie z Journal of Health Economics dokonce uvádí, že 20 % dětí, kterým byla v USA udělena diagnóza ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou), ji mají mylně. Nicméně i přesto berou léky, jejichž všechny negativní dlouhodobé účinky ještě ani nebyly objeveny.

"Mít diagnózu"

Jak moc se děti, které dostanou diagnózu neprávem, změní v dospělosti? Zůstávají podle Vašich zkušeností "jiní", "divní", "sví"... i v pokročilejším věku? Nebo zpravidla popřou sami sebe a začlení se do davu, aby moc nevyčnívali?

To je individuální. Někdo najde odvahu, najde sám sebe a rozkvete. Je ale těžké si věřit a věřit svému potenciálu, když už jednou "máte diagnózu".

Respekt především

Z našeho povídání cítím, že s Monikou hovořím o tématu, které se jí osobně dotýká. Možná se snaží pomáhat nadaným lidem, protože by něco podobného bývala sama dříve uvítala... Zřejmě i proto o tématu dokáže tak přemýšlet, vidět v něm souvislosti, psát o něm knihy a dávat do své práce tolik energie. Nadaným dětem i dospělým rozumí, soucítí s nimi. Co by si Monika Stehlíková přála především? Tuším, že respekt: "Zkusme víc přijímat odlišnost. Zkusme víc vycházet vstříc individuálním potřebám, respektovat se, nesrovnávat se! Ubyde pak nešťastných rodin, které jsou nuceny žít s mylným pocitem, že mají jiné dítě, než jaké doopravdy mají!"

I zdánlivě neškodné spojení "Ty jsi..." může někdy ublížit...

Nezapomínejme ale na hranice!

Když jsem žádala Moniku o autorizaci článku, chtěla do něj doplnit jednu (podle mě) velmi podstatnou věc. Nerada bych, aby v textu zanikla, tak ji připojuji na úplný závěr: "Respekt k odlišnosti je důležitý. Ale to neznamená, že vše je povoleno! Sobectví rozhodně povoleno není. To znamená, že korigovat a nastavovat dětem hranice je stále nutné!"

Monika Stehlíková je konzultantka a specialistka na nadané dospělé a děti. Pracuje také jako terapeutka ACT, lektorka mindfulness, pedagožka a mentorka. V nakladatelství Grada Publishing vydala knihy: Život s vysokou inteligencí - průvodce pro nadané dospělé a nadané děti / Nadané dítě - jak mu pomoci ke štěstí a úspěchu /

Podívejte se na: www.monikastehlikova.cz